Sérologická diagnostika chlamydiových infekcí a toxoplazmózy

zdroj: Interní medicína pro praxi 2001 / 7 str. 305 , kompletní pdf verze zde

SÉROLOGICKÁ DIAGNOSTIKA CHLAMYDIOVÝCH INFEKCÍ A TOXOPLAZMÓZY

MUDr. Petr Hejnar

Ústav mikrobiologie LF UP, Olomouc

Etiologickými agens humánních chlamydiových infekcí jsou tři druhy těchto intracelulárních bakterií – Chlamydia pneumoniae, C. trachomatis a C. psittaci. Onemocnění způsobená C. pneumoniae a C. psittaci jsou většinou diagnostikována nepřímo – průkazem protilátek v séru vyšetřovaného pacienta. U povrchových urogenitálních zánětů, jejichž původcem je C. trachomatis, bývá výhodnější přímý průkaz agens. K detekci specifických imunoglobulinů se nejčastěji používá nepřímé mikro imunofluorescence a imunoenzymatických metod (především ELISA). Aktivita infekce se stanovuje na základě séropozitivity ve třídách IgA a IgM. IgA protilátky jsou typické pro reinfekce a chronické perzistující infekce, IgM pro infekce primární. Chlamydiový antigen lze prokázat přímým imunofluorescenčním testem nebo ELISA metodou.

Diagnostika toxoplazmózy je založena především na sérologických vyšetřeních. Využívá se hlavně komplement-fixační reakce a ELISA metody. Primární infekce Toxoplasma gondii je v akutní fázi charakterizována strmým vzestupem IgA a IgM, pozvolněji stoupá hladina IgG. Poté titry IgA a IgM postupně klesají, IgG zůstávají zvýšené (odeznívající toxoplazmóza). Pro latentní infekci je typická přítomnost osamocených IgG protilátek v nízkých až středních hladinách. Imunosuprimovaní nemocní jsou ohroženi reaktivací infekce. I u zdravých osob se vzácně lze setkat s reinfekcí jiným kmenem T. gondii. Zvláštní pozornost je třeba věnovat otázce toxoplazmózy v těhotenství.

Klíčová slova: chlamydie, Toxoplasma gondii, sérologická diagnostika.

 

Chlamydiové infekce u člověka způsobují tři druhy těchto intracelulárních bakterií. Nejrozšířenější Chlamydia (Chlamydophila) pneumoniae způsobuje převážně respirační infekce, ale i artritidy. Diskutován je její vztah k ateroskleróze, astmatu, některým typům nádorů a k jiným onemocněním. Dalším pro člověka významným druhem je C. trachomatis – etiologické agens trachomu, infekce urogenitálního traktu s následnými poruchami plodnosti, konjunktivitid, proktitid, faryngitid a artritid. I tato species je podezírána z účasti na vzniku několika typů zhoubných nádorových onemocnění. Nejmenší význam má zooantropopatogenní druh C. psittaci, jehož primárním hostitelem jsou ptáci a savci. Člověk je infikován aerogenně zejména zaschlým t rusem ptáků, infekce se často rozvine do podoby pneumonie s charakteristicky prolongovaným průběhem. Typický pro chlamydie je oligo- či asymptomatický chronický zánětlivý proces s významnou fibroprodukcí. Bezpříznakovost je však často pouze zdánlivá, neboť infikovaný jedinec má příznaky, které se nedávají do souvislosti s chlamydiemi. U pacientů s HLA B 27 se častěji vyskytují klinické symptomy (2, 5, 9, 11, 16–18).

Sérologická diagnostika chlamydiových infekcí je možná jednak přímo (průkazem antigenu), jednak nepřímo průkazem protilátek v séru či jiných biologických materiálech. V případě infekcí způsobených druhy C. pneumoniae a C. psittaci má větší význam diagnostika nepřímá. V případě C. trachomatis je nutno rozlišovat, zda se dosud jedná o proces povrchový, omezený na sliznice (uretritis), a nebo zda již došlo k jeho průniku hlouběji (prostatitis, salpingitis). Řada povrchových zánětů není pro imunitní systém dostatečným podnětem pro tvorbu protilátek a jejich detekce v séru může selhat. Větší naději na úspěch má tedy průkaz antigenu, případně pátrání po lokálních protilátkách (například v cervikálním sekretu). U hlouběji lokalizovaných procesů je důležitější stanovení sérových imunoglobulinů, protože antigen lze na periferii prokázat jen ojediněle (1, 2, 5, 16–18).

I. Průkaz protilátek

Používají se tři druhy testů: komplement-fixační reakce (KFR), nepřímý mikroimunofluorescenční test (MIFT) a imunoenzymatické metody (především ELISA). Antigen používaný v KFR má pouze rodovou specifitu a neumožňuje tedy odlišit jednotlivé druhy chlamydií. KFR se v současné době považuje za obsolentní, protože její citlivost je velmi nízká. MIFT byl donedávna jediným testem, který umožňoval detekci species-specifických protilátek. Jako antigen v tomto případě slouží čištěná elementární tělíska jednotlivých druhů chlamydií. MIFT je akceptován jako zlatý standard v sérologické diagnostice chlamydiových infekcí, jeho hodnocení však vyžaduje značné zkušenosti, je časově náročné a může být subjektivní. Poměrně často také dochází ke zkříženým reakcím mezi jednotlivými species. V České republice se nyní nejvíce používá ELISA metody. Ta většinou neumožňuje určení druhu chlamydie (podobně jako v KFR se používá genus- specifického lipopolysacharidového antigenu), i když se už na trhu objevují první species-specifické ELISA soupravy. Ve srovnání s MIFT je jejich senzibilita stejná nebo i vyšší, zvláště v případě časných stadií akutních infekcí (primární infekce, reinfekce) (5, 10–12, 16–18).

Aktivita chlamydiové infekce se většinou stanovuje na základě séropozitivity ve třídách IgA a IgM. Imunoglobuliny A jsou spíše než pro akutní stadia primoinfekcí typické pro chronické perzistující infekce a reinfekce. IgM se vyskytují hlavně v akutní fázi primární infekce (sérokonverzi lze většinou prokázat už v 1. týdnu po začátku klinických příznaků) a poté vymizí. Občas však také mohou dlouhodobě přetrvávat u chronických infekcí nebo se znovu objevit při reinfekci. Samotné IgG protilátky v nízkých až středních titrech jsou považovány za anamnestické a obvykle je lze prokazovat po léta. Jejich trvale vysoké hladiny však mohou signalizovat i chronickou fázi onemocnění (u osob s defekty v tvorbě IgA). Pro chronickou perzistující chlamydiovou infekci jsou ale nejtypičtější vysoké hladiny IgA a IgG, prokazovány bývají rovněž cirkulující imunokomplexy obsahující mikrobiální komponenty (chlamydiový lipopolysacharid). Reinfekce je charakterizována rychlou reakcí IgA a vzestupem anamnestických IgG (5, 10–12, 16–18). Tabulka 1 shrnuje interpretace jednotlivých sérologických nálezů.

Problémem může být, že protilátky signalizující aktivní infekci nacházíme poměrně často (asi v 25 %) u zdravých osob – dárců krve. Nejčastěji se jedná o IgA + IgG pozitivitu (5). V těchto případech je vhodné vyloučit infekci C. trachomatis. Další opatření zřejmě nejsou nutná.

Podobně jako v případě sérologické diagnostiky jiných infekcí platí, že etiologii akutně probíhajícího onemocnění (primoinfekce, reinfekce) potvrzuje průkaz signifikantního vzestupu titrů protilátek. Verkooyen et al. (16) v této souvislosti doporučují následující kritéria:

– nejméně trojnásobný vzestup titru IgG a/nebo IgA

– a/nebo titr IgM 16 (MIFT), případně dvojnásobný vzestup titru IgM (ELISA)

– nebo dvojnásobný vzestup titru IgG v kombinaci s dvojnásobným vzestupem IgA

Co se týká urogenitálních infekcí způsobených C. trachomatis, značný význam pro zpřesnění diagnostiky má detekce lokálních protilátek, zejména ve třídě IgA. U žen se převážně odebírá cervikální sekret, u mužů seminální tekutina (1, 2).

 

II. Průkaz antigenu

Chlamydiový antigen lze prokázat například přímým imunofluorescenčním testem nebo ELISA metodou. Dostupné jsou různě citlivé a různě specifické soupravy, jejichž použití je převážně omezeno na vyšetřování materiálu z urogenitálního traktu. Nevýhodou je, že protilátky proti lipopolysacharidu chlamydií mohou zkříženě reagovat s jinými gramnegativními bakteriemi. V poslední době se však objevují nové, tzv. amplifikované imunoeseje, jejichž citlivost se v porovnání s ligázovou nebo polymerázovou řetězovou reakcí pohybuje mezi 85–90 % při téměř stoprocentní specifitě. K odběru je nutno použit speciálních tamponů mikroabradujících epiteliální buňky (6, 13, 18).

(pozn.: zostatok textu sa týka toxoplazmy viď originálny odkaz)

 

 

Literatura

1. Crusius S, Fislage R, Krause A, Böttcher M. Chlamydia-specific local IgA antibodies in cervical secretions and urine of patients with gynecological diseases. In: Proceedings 3rd Meeting of the European Society for Chlamydia Research, p. 371. Austrian Society for Dermatology and Venerology, Vienna 1996.

2. Eggert-Cruse W, Clussmann C, Zwick EM, Batschulat K, Beck C, Petzoldt D. Complications of Chlamydia trachomatis infection in males. In: Proceedings 4th Meeting of the European Society for Chlamydia Research, pp. 225-228. Societá Editrice Esculapio, Helsinki 2000.

3. Fortier B, Aīssi E, Ajana F, Dieusart P, Denis P, Martin de Lassalle E, Lecomte- Houcke M, Vinatier D. Spontaneous abortion and reinfection by Toxoplasma gondii. Lancet 1991; 338: 444.

4. Hejnar P, Kodym P. Možnost superinfekce parazitickým prvokem Toxoplasma gondii u sourozenců s latentní toxoplazmózou. Klin Mik robiol Inf Lék 2000; 6: 299–301.

5. Hejnar P, Krátká J. Prävalenz von IgA-, IgG- und IgM-Antikörpern gegen Chlamydien mit Hilfe von rekombinanten ELISA-Testen von medac bei Patienten der Universitätsklinik Olomouc und Bedeutung des IgM-Nachweises für die Diagnostik aktiver Infektionen. Mikrobiologe 2000; 10: 209–212.

6. Chernesky M, Jang D, Copes D, Patel J, Biers K, Sproston A, Mahony J, Kapala J. Use of an enzyme amplified immunoassay (IDEIA PCE) and LCR to detect Chlamydia trachomatis in cervical swabs. In: Proceedings 4th Meeting of the European Society for Chlamydia Research, p. 89. Societá Editrice Esculapio, Helsinki 2000.

7. Kodym P, Tolarová V. Vyšetřování na toxoplazmózu a interpretace výsledků: komentář k návrhu standardních metodik. Zprávy CEM (SZÚ, Praha) 1997; 6 (10): 26–29.

8. Kodym P, Tolarová V. Laboratorní diagnostika toxoplazmózy. Remedia Klin Mikrobiol 1998; 2: 224–226.

9. Korych B. Chlamydie a jimi vyvolané infekce. Remedia Klin Mikrobiol 1998; 2: 72–74.

10. Mazzoli S, Tofani N, Fantini A, Semplici F, Bandini F, Salvi A, Vergassola R. Chlamydia pneumoniae antibody response in patients with acute myocardial infarction and their follow-up. Am Heart J 1998; 135: 15–20.

11. Saikku P, Leinonen M, Tenkanen L, Linnanmäki E, Ekman MR, Manninen V, Mänttäri M, Frick MH, Huttunen JK. Chronic Chlamydia pneumoniae infection as a risk factor for coronary heart disease in the Helsinki heart study. Ann Int Med 1992; 116: 273–278.

12. Sodja I. Sérologie chlamydií. Zprávy CEM (SZÚ, Praha) 1996; 5 (2): 17–18.

13. Stary A. Diagnosis of genital Chlamydia trachomatis infections. In: Proceedings 4th Meeting of the European Society for Chlamydia Research, pp. 61–64. Societá Editrice Esculapio, Helsinki 2000.

14. Sýkora J, Pokorný J, Zástěra M. Význam komplement-fixační reakce pro diagnostiku akutní fáze uzlinové formy toxoplazmózy. Čas Lék Čes 1992; 131: 178–182.

15. Valkoun A, Štefánik M, Nádvorník V, Kodym P. Diagnostika získané toxoplazmózy pomocí simultánního stanovení specifických imunoglobulinů třídy M, A a E. Epidemiol Mikrobiol Imunol 1995; 44: 107–110.

16. Verkooyen RP, Van Lent NA, Mousavi Joulandan SA, Snijder RJ, Van den Bosch JM, Van Helden HP, Verbrugh HA. Diagnosis of Chlamydia pneumoniae infection in patients with chronic obstructive pulmonary disease by micro-immunofluorescence and ELISA. J Med Microbiol 1997; 46: 959–964.

17. Žampachová E. Chlamydia pneumoniae jako původce respiračních infekcí. Klin Mikrobiol Inf Lék 1998; 4: 54–56.

18. Žampachová E. Diagnostika infekcí z působených Chlamydia trachomatis. Souhrn více než desetiletých zkušeností. Remedia Klin Mikrobiol 1998; 2: 75–78.

 

Powered by Drupal - Modified by Danger4k